Běhání jsem propadla už před nějakou dobou, ale jen tak napůl. Myslím tím takové to přemlouvání, kdy vám hloupý hlas v hlavě říká: zůstaň doma, u počítače a pořádně se najez! A vy musíte být silní a říct si: Ale no tak! Koukni se na sebe do toho zrcadla! Obleč si to oblečení, co sis tak nutně musela koupit kvůli cvičení, obuj boty a mazej!
Když začaly tyhle zimy, myslela jsem, že běhání si nechám na doma u nintenda nebo na orbitreku.
Pak jsem vyšla ven, že to aspoň zkusím. A musím říct, že to je mnohem, mnohem lepší!
Jsem za to hrozně ráda, protože poslední dobou mám strašnou ponorku, nic mě nebaví, nic se mi nechce... Možná to je konec puberty (říkala mamka) a nebo taky podzimní/zimní melancholie.
Máte to taky? Jak z toho ven?
Rozhodla jsem se svému životu dát nějaký nový smysl. Musím, tohle přežívání mě trápí.
A blog mi přijde jako príma věc. Najdete tu nejspíš mé pocity z běhání (cvičení obecně), část z kuchtění a s velkou pravděpodobností i z módy. :-)
